Fanda Pelikovský

(rozhovor s velkou Fandovou pomocí pro vás udělala Věra)

Fanda, Fanda…Who, the f*ck is Fanda? Napadá mě na úvod parafrázovat text jednoho parodysongu…

Kluk. 17 let. Sportovní nadšenec a jak jsem mu osobně měla potřebu sdělit – týpek, ze kterýho jsem si sedla na zadek. V 11ti letech onemocněl leukémií, strávil dohoromady několik let po nemocnicích, ocitl se na pomezí života a smrti, prodělal dost brutální léčbu, která mu sice – díky Bohu – vrátila zdraví, ale taky nevratně vzala možnost žít tak, jako před onemocněním. No a tip na Fandu jsme dostali od předního českýho snb ridera Matěje Nováka, kterej nějak zná Fandovu ségru, slovo dalo slovo…a my Fanoušovi domů nahnali tři andílky a udělali tenhle rozhovor. Osobně si myslím, že je to kluk, kterýmu to fakt myslí a leckterý dospělý by se od něj mohl hodně věcí přiučit. Fando, buď zdráv a zbytek přijde. Máš na to a máš neskonalej obdiv nás všech.

Jo, kdyby někdo nechápal smysl tohohle všeho, chtěli jsme prostě Fandovi udělat radost, ozvláštnit mu trochu jeho realitu – domov – dohánění učení – škola – učení se chůzi s endoprotézama a zařqazování se zpět do normálního života…dává to trochu smysl?

Jak bys sám sebe popsal deseti slovy?

Hrubý,mladý, líný, aktivní, hladový, žíznivý, sportovní, virtuální, zničený,nerozhodný, trpělivý, netrpělivý, hokejový živočišný kluk.

Jak jsi jako poměrně malý dítě vnímal neúprosnou diagnózu lékařů?

Myslíš poprvý nebo podruhý? (po prvním vyléčení přišla před pár lety recidiva). Poprvý, to bylo pár dní po mých 11 narozkách. (Fandova ségra mi říkala, že brácha dostal vynadáno od mámy, co zas dělal, že má všude modřiny…). O leukémii jsem věděl jenom, že mi vypadaj vlasy a umřu. Bylo to v pátek, vím, že se ještě rozhodovali, jestli mě přijmou ještě ten den nebo až v pondělí. Asi ti je jasný, co jsem chtěl já, ale nakonec bylo dobře, že mě vzali hned. Dva dny na to mi bylo už hodně zle. No a podruhý, to už si ani nepamatuju. Nebylo to naráz, ale postupně. Bral jsem to už jenom jako “zase”? S rodinou jsme začali jezdit na výlety, na kola a poprvý jsem se postavil na lyže. Díky tomu jsem na to zapomněl. Připomínali mi to jenom tím, jaký mají dárce.Nejdřív to byla Američanka, pak Brit a nakonec nějakej Němec. Hodně nás vyděsil profesor, který mi měl tuhle radostnou událost oznámit. (Tímto bych chtěl pozdravit pana profesora Sedláčka a oznámit mu, že jsem ještě neumřel). Pořád do nás ryl, že jestli něco nedodržím, tak umřu a že umřu i když všechno dodržím. Pak jsem to už bral jen jako další pobyt v nemocnici.

Co Ti nemoc vzala?

Kromě sportu, což bych chtěl vyzdvihnout, protože sport fakt miluju a hodně aktivně jsem se mu věnoval…sport, sport, sport, tak asi přátele. Musel jsem být tak rok čistě jenom doma, a to nezachráněj ani sociální sítě. Někdy se mi i stýskalo po škole, ale to fakt jenom někdy.

Možná je to blbá otázka, ale je něco, co Ti nemoc dala?

Za každej pobyt v nemocnici jsem něco dostal, kromě PSP mi dala nemoc ještě PS3 a notebooka :) Ale i hodně známostí, znám se i s kapelama jako např. Pipes and Pints nebo s Márdim z Vypsaný fiXy. Ale nejvíc asi přátele z řad hokejistů a fotbalistů. Přešel jsem z doby, kdy jsem je zastavoval a zdravil se s nima, do doby, kdy mě zastavujou oni sami :)

Hele a kdo Ti byl vlastně úplně největší oporou, asi rodina, viď?

Krom rodiny to byli dva kámoši, Aleš a Lukáš, kteří za mnou často chodili. Já jsem sice dost jejich návštěv prakticky jen prospal a oni si mezitím hráli na PlayStationu, ale i tak to pro mě znamenalo fakt hodně. A pak hokejisti, ktěří mě taky hodně navštěvovali, a když jsem už na tom byl líp, chodil jsem na návštěvy já za nima do kabiny. (Tuším, že tohle byla především skvělá invence a iniciativa Fandovy akční ségry.)

Jak sis užil focení? Jaký byly tvý první myšlenky, když jsem Tě kontaktovala?

Nejdřív jsem se hrozně bál, takže jsem Ti radši ani neodepisoval a tajně věřil, že na ten nápad nějak zapomeneš. Úplně první myšlenky byly fajn, teda dokud jsem nezjistil, o jaký fotky přibližně půjde. Teď jsem rád, že už je to za mnou, ale bylo to fakt hodně zajímavý. První tři fotky jsem se fakt pekelně styděl. Pak už to bylo v pohodě.

A jak na fotky reagovalo Tvoje bezprostřední okolí?

Závist, Zatím mi to všude záviděli. A ptali se co to vlastně bylo a jestli bych je příště mohl přizvat.

Co bys vzkázal haters, který měli zapotřebí komentovat jedinou fotku, kterou jsme zatím vypustili? (Já osobně bych ráda vzkázala, že některým lidem bohužel chybí zdravý rozum, trocha nadsázky a schopnost přát druhým…)

Nevím jakým způsobem hejtovali, ani co psali. Bylo to totiž docela rychle pryč. Nemůžu reagovat, když vlastně nevím na co.

A co bys vzkázal svejm vrstevníkům?

To taky nevím. Aby si užívali, dokud můžou. Když jsem byl zdravej, najít volnej tartan za školou bylo hodně těžký. Teď si může člověk vybrat z čeho chce, což je pro mě sice dobrý, ale pamatuju si, jak se úplně cizí lidi spojili a hráli spolu fotbal. To budou navždy nejlepší dny.

Jak vypadá tvůj den? Liší se nějak zásadně ode dne Tvých vrstevníků?

Tak první rozdíl je v tom, že vstávám obvykle tak o hodinu pozdějc, než ostatní, teda v 7.30. Druhej rozdíl je, že po škole spím. Přijdu domů v 15.00 a tak 2 hoďky spím, což mi docela ničí odpoledne. Od pobytu v nemocnici se mi ještě pořád nevrátil normální denní režim.

Co vlastně studuješ a čemu by ses do budoucna chtěl věnovat?

SOŠ pro amdinistrativnu EU, obor právní administrativa. Čemu bych se chtěl věnovat…nevím. Vlastně vím přesně. Sportu. A když ne přímo jako sportovec, tak z manažerský stránky například.

A chtěl bys něco vzkázat svojí ségře Patricii, která tohle focení, rozhovor a věci okolo má vlastně na svědomí?

Dík, ségra.

To my děkujem, žes do toho šel…mimo jiný se Fanda zmínil, že by rád poznal ještě pár slavnějších sportovců nebo manažerů klubů a lidí kolem, takže kdybyste jedním z nich byli…nebo někoho znali, určitě se ozvěte a my rádi zprostředkujeme pro obě strany obohacující stekání, který třeba i nafotíme. Jo a tímto prosíme Matěje Nováka…Matěji, prej jste se ještě neviděli s Fandou osobně, co s tím uděláme?